Nástěnka snů

10 otázek od Marcela Prousta

Jaké je vaše oblíbené slovo? – dáš si víno?

Jaké je vaše nejméně oblíbené slovo? – vydrž, za chvilku – já k dětem, děti ke mně

Co tě uchvátí ? – když máme někam letět a blížíme se k letišti

Co tě rozladí? – bordel v bytě 

Jaký zvuk nebo hluk máte rádi? – smích mého muže 

Jaký zvuk nebo hluk nesnášíte? – škrábání nehty o tabuli 

Jaké je vaše oblíbené sprosté slovo/kletba? – doprdelepráce

O jakou jinou profesi byste se chtěli pokusit? – chtěla bych být moderátorkou nebo policejní vyšetřovatelkou na oddělení vražd

Pokud nebe existuje, co byste chtěli slyšet, jak říká Bůh, když dorazíte k nebeské bráně – dobrý život jsi žila

Rozhovor 

Děkuji ti za čas, který sis pro nás mohla udělat, díky zájmu tvé rodiny o sport a tím taky vyhranou bitvu o notebook. 

Nedávno jste oslavili 6 let ve Švýcarsku – říkala jsi, že jsi nikdy nemyslela, že tady zůstanete tak dlouho.

Původní plán byl jet sem jenom na rok – manžel měl totiž smlouvu jen na rok s případnou “opcí”, jak se tomu říká ve sportovním světě, to znamená, že když se jim jeho výkon bude líbit, dostane smlouvu na dobu neurčitou. Takže naše rozhodnutí bylo ve smyslu “pojedeme, zkusíme to, uvidíme, co bude za rok”. No a po tom roce manžel opravdu dostal smlouvu na dobu neurčitou a díky tomu jsme pořád tady.

A kolik let bylo tvým dětem, když jste se stěhovali?

Staršímu synovi bylo pět a čtvrt, chodil v Česku normálně do školky, a mladšímu bylo dva a čtvrt a byla jsem s ním doma na rodičovské. A dcera se narodila až tady. Ale má samozřejmě české občanství, protože ve Švýcarsku nedostaneš švýcarské občanství, když se tady narodíš. Takže jsme pořád všichni ještě Češi s českým pasem.

To mi teď nahrává k “otázce na tělo”, jak říkáš ve svém podcastu: za aktuální politické situace, kdyby Česko řeklo, že nemůžeš mít dvojí pas/dvojí občanství a Švýcaři by řekli, že tady nemůžeš žít bez švýcarského pasu, co bys volila? Jestli by ses kvůli pasu vystěhovala?

To je docela těžká otázka. Já bych asi chtěla mít švýcarský pas (tedy pokud by švýcarská strana zjednodušila procedury pro jeho vydávání Čechům). Spousta krajanů to tak měla, ti kteří sem emigrovali, že získali sice švýcarský pas, ale přišli o české občanství. 

Ale chtěla bych švýcarský pas kvůli dětem. Pokud to zase vztáhnu ke sportu, tak by to pro naše děti bylo o hodně jednodušší, hrát tady hokej se švýcarským pasem. Pokud by to hypoteticky dotáhli na nějakou profi úroveň, tak by byli českým pasem a s tím spojenou “licencí” hodně omezení, protože v každém klubu může hrát jen určitý počet licencovaných hráčů, a tím by pro ně byla konkurence těžší. A samozřejmě kvůli škole, aby ji tady mohli dokončit.

Ve svém podcastu jsi se zmiňovala o tom, že tvůj syn už přibarvil svoji češtinu přízvukem, Myslíš si, že se ti to může stát taky? A kdyby tomu tak někdy bylo, jak bys to zvládla?  Například kdyby ti někdo v Čechách řekl: “ale vy nejste odsud, že?” 

Musím se přiznat, že už teď pro rychlou komunikaci s dětmi používám ráda němčinu, než abych hledala český výraz a někdy ho ještě musela dětem vysvětlovat. Přeci jen je němčina pro naše děti už přirozenější.

Myslím si, že se mi to může stát. I když o sobě říkám, že nemám hudební sluch, tak si myslím, že mám docela sluch na tón řeči a může se mi stát, že chytím lehce přízvuk. A nemusí to být nutně v cizím jazyce. Před pár lety se mi stalo, že jsme byli u rodičů na Moravě, šly jsme s mamkou na procházku a já jsem měla najednou pracovní telefonát od kolegyně z Prahy. Po několika minutách, když jsem hovor ukončila, tak se na mě mamka zaraženě dívala a zeptala se mě, jestli vím, že jsem mluvila s pražským přízvukem. To jsem si tehdy uvědomila, že se mi to může stát, že pro snazší a rychlejší komunikaci se snažím pochytit “přízvuk” protistrany.

A kdyby se nedejbože někdy v Česku stalo, že bych mluvila tak špatně česky, že by se mě někdo zeptal: “Ale vy nejste odsud, že ne?” tak si myslím, že bych se zastyděla, že jsem ztratila svoji mateřštinu a snažila bych se k ní najít cestu zpět. 

Na druhou stranu by pro mě byl kompliment, kdyby mě někdo na cestách zaslechl, jak mluvím s dětmi německy nebo švýcarsky, a zeptal se mě, ze které části Švýcarska jsem.

Čeština je tvoje láska. Všeobecně tě řeči baví a bydlíš blízko Bernu. I díky tvé profesi v HR máš už značné znalosti. K tomu jsi otevřená, diplomatická a víš, jak vystupovat na veřejnosti. Co takhle pracovat pro ambasádu? A v jaké pozici? 

(Smich) Já ale nejsem vůbec diplomatická, já tak možná vypadám, ale diplomat bych nemohla být ani náhodou. Mluvím sice ráda a hodně, ale taky hodně rychle a bohužel někdy rychleji mluvím než myslím. 

Ne, ale teď vážně. Když jsme do Švýcarska přišli, opravdu to byl můj sen, pracovat na ambasádě. Protože to bylo blízko a taky proto, že jsem ještě neuměla německy, a proto představa o tom, že bych mohla být a pracovat na takovém českém ostrůvku, byla hodně lákavá. Bavil by mě projektový management, hrozně ráda bych pomáhala pořádat akce pro Čechy v Bernu a v tom by se mi ta spolupráce velmi líbila.  

Co si myslíš, že je potřeba, aby si se lépe naučila zacházet se švýcarskou uzavřeností, o které se zmiňuješ?  

Já když nad tím přemýšlím, tak ve finále mi ta švýcarská uzavřenost zase ani tak nevadí. Já sama navenek možná působí jako extrovert, ale vnitřně jsem introvertní typ člověka. Ráda jsem sama, nemusím se s nikým bavit. Chodím třeba sama běhat a nepotřebuju u toho někoho, abych si měla s kým povídat a podobně. 

Ta švýcarská uzavřenost mi vadí v tom ohledu, že se těžko navazují přátelství. Ale pak si toho člověk zase o to víc váží, když už se nám někdo natolik otevře. A chci, aby to od těch lidí přišlo samo, protože pak cítím, že v tom jejich zájmu není taková ta “americká” povrchnost. 

Proto nemám potřebu s tím bojovat, protože je na jednu stranu chápu, protože se taky nemusím nutně s každým za každou cenu bavit. Je to pořád o tom, kdo ti lidsky sedne. Takže nemusím mít kolem sebe houf kamarádek, ale stačí mi jedna, se kterou si lidsky sednu, popovídám a porozumím. 

A pozoruješ rozdíl mezi otevřeností/uzavřeností Čechů a Švýcarů?

Myslím, že v Česku je navazování známostí nebo kontaktů mezi cizími lidmi rychlejší. Protože Švýcaři jsou svým způsobem zdrženlivější a hodně zdvořilí, nechtějí někoho otravovat. Také si myslím, že nechtějí ukazovat velké emoce, nebo si na něco před cizími lidmi nahlas stěžovat. Myslím, že Češi by víc a dříve v komunikaci zabrousili do “ožehavých” témat, které třeba momentálně hýbou aktuálním děním, měli by potřebu o tom mluvit nahlas a všechno probrat i před zdánlivě neznámými lidmi a rovnou by do toho vkládali velké emoce. A když člověk vyjádří souhlas, tak už je rovnou kamarád. 

Díky čemu jsou podle tebe lidé schopni se cítit v nové zemi doma? Jaký je ten hlavní faktor nebo schopnost, díky které se vyvine pocit domova po přestěhování do jiné země?

Kdybych to měla vztáhnout konkrétně na mě, tak pro mě to byl pocit, že tady mám svoji rodinu. Ano, samozřejmě velkou část rodiny jsem nechala v Česku, ale pro mě je můj “kořen” rodiny můj muž a naše děti. A pokud se týká věcí, tak i když jsme spoustu věcí nechávali v Praze, tak jsem chtěla, abychom s sebou vzali naši velkou sedačku, která vždycky tvořila jakýsi náš přístav. Kde jsme se všichni pohodlně vešli, děti se k nám přitulily, takže to třeba pro mě bylo při stěhování důležité.

Ale každý to může mít jinak, každý to má nastavené jinak. Někdo se může cítit doma díky věcem, které ho spojují se svým starým domovem. Je to v nastavení každého, aby dokázal přijmout, že bude doma v jiné zemi než v té, ve které se narodil. Aby dokázal novou zemi respektovat se všemi pravidly jaké v ní jsou, a aby ji dokázal přijmout stejně, jako ona přijala jeho. Musí se mu chtít v nové zemi líbit, musí mít tu vůli a odhodlanost, aby se cítil v té zemi doma. 

Koho bys ráda pozvala k sobě do podcastu? 

Ráda bych pozvala někoho, kdo do Švýcarska emigroval v roce 1968. Švýcarsko tehdy přijalo strašnou spoustu Čechoslováků a já bych ráda slyšela a poznala jejich příběhy. Zajímalo by mě, jak přesně se jim podařilo emigrovat – od příprav, jak to technicky provedli, co museli překonat, co následovalo, když sem přišli, jaké to pro ně bylo, když věděli, že se možná už nikdy neuvidí s rodinou, jaké třeba potom bylo setkání a po jak dlouhé době.

Co si přeješ pro Čechy žijící v Čechách?

Aby přestali být tak švejkovští, aby byli schopnější akceptovat pravidla taková, jaká jsou bez toho, aby měli potřebu je nějakým způsobem obcházet. Je to možná druh chování, které má svůj původ v minulém režimu, i když je otázka, jestli v české kultuře nebylo už mnohem dřív a asi se toho česká kultura jen tak nezbaví.

Dále bych jim přála reprezentativního prezidenta nebo prezidentku.

Taky bych přála efektivnější byrokracii. Líbí se mi zdejší švýcarská efektivnost v nastavení procesů a nekomplikovanost v systému. Třeba že ti řidičský průkaz přijde poštou, bez toho, aby člověk musel běžet na úřad, nekomplikovanost vyřizování podpor od státu při zavedení Kurzarbeitu nebo vyřizování půjček během řízení koronavirové krize atd. Na jednu stranu je ta propojenost trochu orwellovsky nebezpečná, ale hlavní věc je, že to funguje.

Zase bych si nepřála, aby Češi ztratili svou úžasnou schopnost pro improvizaci a schopnost udělat z ničeho něco.

Co si přeješ pro Česko jako zemi?

Aby vzkvétala, aby dokázala ustát příchozí ekonomickou krizi, do které nejspíš po pandemii spadnou všechny státy, a aby ukázala a vytáhla svůj potenciál, který v sobě Česko má. Protože pořád si myslím, že máme vynikající zdravotnictví, máme chytré lidi, kteří to ve světě někam dotáhli, máme velmi dobrou úroveň školství a obecně přístupu ke vzdělání. 

Co ji brzdí?

Asi právě to české švejkovství. Taky brzdy v byrokracii. Taky česká povaha, že nejsme zvyklí o sobě mluvit v superlativech, jako to třeba umí Američané. Spíš naopak, někdy se spíše zbytečně shazujeme a utápíme se v otázkách, co si o nás druzí pomyslí. Na jednu stranu chceme být světoví, ale pak to vždycky něčím “zabijeme”. 

Je to třeba vidět i v tom, jaká témata zabírají mainstreamová média v Česku a ve Švýcarsku. Tady mi přijde, že se věnují více i jiným tématům a “nehnípají” se je v tom jednom, které právě hýbe světem (ať už jde o koronakrizi nebo americké prezidentské volby).

Co si přeješ pro Čechy ve Švýcarsku?

Aby se odprostili od českého vnímání světa. Aby vystoupili ze svojí bubliny, aby se chtěli učit jazyk, aby mohli lépe pochopit zdejší kulturu. Neříkám, že mají za každou cenu změnit svůj světonázor, ale mohli by se snažit pochopit, že to někde funguje i jinak. Aby si tolik na všechno nestěžovali a snažili se pochopit jiné kultury. 

Kdy sis uvědomila, že jsi opustila svoji bublinu?

Za začátku jsem tady žila v jakési bublině, neuměla jsem jazyk a nedokázala jsem se dostat do toho, co se tady děje a neznala jsem například zdejší politický systém. Ale tím, že jsem začala chodit na kurz němčiny a lektorka nám říkala spoustu zajímavých věcí, tak jsem si nové informace začala sama hledat, sledovat média, co se v nich řeší, a rozšiřovat si obzory. 

A z bubliny jsme asi vystoupili, když jsme zjistili, že tady různé kultury můžou fungovat vedle sebe – děti chodí do školy s Tamilci, Srby, Albánci, Turky a všichni se mezi sebou baví schwiizerdütsch. 

Myslím, že trvalo tak rok dva, než jsme si uvědomili, že se naše chápání světa posunulo, že jsme vystoupili z naší bubliny. 

Tvůj blog o cestování jsi začala psát původně jako tvůj deníček. Teď je pro mnohé, nejen s dětmi, oblíbený jako rádce na výlety, kromě toho výborné počtení. Už to není soukromý deníček, ale je to otevřený text o části tvého života, který je přístupný široké veřejnosti. Dokázala by sis představit spolupracovat s dalšími “redaktory”? Třeba i na jiných tématech. Co by mohly být překážky nebo výzvy a čeho by sis cenila?

Můj sen by byl napsat z těch zážitků knihu…ovšem koho by zajímala, je věc druhá (smích). Pro mě je psaní lepší způsob vyjadřování a je to to, u čeho bych chtěla zůstat. Spolupráci s někým na svém blogu bych možná ani nechtěla, i když to může znít jakkoli sebestředně. “Naše švýcarské zážitky” je velmi moje, můj vypiplaný projekt, do kterého dávám své myšlenky a svůj styl psaní, na který jsou čtenáři zvyklí a nedokážu si představit do něj brát další styly jiných lidí. Taky si nedokážu představit, že bych chtěla přidávat další témata.

Spíš si dokážu představit vykročit z blogu ven a dělat například přednášky ve školách nebo na cestovatelských konferencích nebo webinářích. Nedávno jsem například psala průvodce po Švýcarsku pro jednu českou cestovní kancelář. Tento typ spoluprací, kdy bych mohla předávat dál své znalosti i mimo svůj blog, by mě nejspíš bavil.

Zkrátka další aktivity bych rozhodně chtěla dělat, ale dělit se s někým o Naše švýcarské zážitky se mi úplně nechce. Je to moje čtvrté dítě.