Josef Lada

Josef Lada (1887 – 1957)
byl český malíř, ilustrátor, scénograf a spisovatel.
Narodil se v Hrusicích, ševci Josefu Ladovi a jeho ženě Alžbětě rozené Janovské. Byl nejmladším ze čtyř dětí po bratru Františku, sestře Antonii a Marii.
Rodné Hrusice, Josefovo dětství mezi spoustou domácích zvířat, a zejména vánoční čas – to vše se později stalo velkou inspirací jeho díla. Přitom chybělo málo, a přišel o zrak: ještě v kojeneckém věku upadl na ševcovský nůž a vážně si poranil oko. Po vyléčení viděl jen na to druhé, takže neměl prostorové vidění. Vyrůstal v Hrusicích, dle povolání otce se mu říkalo Pepík Ševců, a už od raného věku velmi rád kreslil. Obecnou školu začal Josef navštěvovat v roce 1893 a po ukončení docházky v roce 1901 ještě jako kluk odešel do Prahy, aby se v blízkých Královských Vinohradech vyučil malířem pokojů a jevištních dekorací. Což ho nebavilo – jenom míchal barvy a tahal štafle. Po roce tedy vstoupil do učení v oboru knihař-zlatič a zároveň docházel do Živnostenské pokračovací učňovské školy.

A samozřejmě stále kreslil a maloval. Jako samouk měl také své vzory, nejvíce obdivoval Mikoláše Aleše, jeho samotná tvorba byla spontánní, přirozená, neakademická. Typickými znaky Ladových děl se pak staly silná linka, zaoblenost lidských postav a určitá výrazná barevnost. Jejich výše zmíněná témata pak působila jako určitá forma psychoterapie: prostě když se na obrázky člověk podívá, jakoby mu zahřály srdce. Krajiny a lidé na nich vypadají čistě, prostě, poctivě. Vyplývalo to mj. i z malířovy touhy po určité harmonii a také z jeho výborného pozorovacího talentu, který si z Hrusic přenesl i do Prahy – zde se staly jeho oblíbenými místy Podskalí a pak Karlovo náměstí a okolí. Tam se také, krom jiného, seznámil se svou pozdější manželkou Hanou Budějickou.

Lada během učednických let četl spoustu knih a časopisů včetně těch satirických a humoristických, a sám také už během učení nosil některé své kresby do časopisu Máj. Po vyučení působil jako karikaturista pro různé obskurní plátky (například Švanda dudák, Veselá Praha, Neruda). Toužil studovat dál na Uměleckoprůmyslové škole, což se mu nakonec podařilo v rámci večerních kurzů, ale po třech letech z ní po konfliktech s profesory odešel. A dál kreslil pro časopisy zejména lidového charakteru. Důležité pro jeho pozdější věhlas bylo to, že kreslil i do Humoristických listů, a navíc se v roce 1906 seznámil s velkým bohémem, šprýmařem a spisovatelem Jaroslavem Haškem. Což lze označit za zcela osudové setkání. S ním a jeho přáteli (mj. Zdeňkem Matějem Kudějem a Frantou Sauerem) vymetali pražské hostince nižších cenových skupin, a to přitom všichni byli povětšinou bez peněz. Od roku 1909 začal Lada společně s Haškem spolupracovat s humoristickým časopisem Karikatury – kreslil do něj obrázky a psal texty.

Během války dál přispíval do Humoristických Listů, pak do Večerníku Práva lidu, Národních listů, stal se kmenovým autorem satirického listu Šibeničky, kreslil i pohlednice. Po válce se stal členem uměleckého sdružení Hollar, kreslil do Lidových novin, Českého slova, do časopisu Trn. Mezitím se Hašek vrátil z Ruska, a jelikož byl jako obvykle bez peněz, začal psát svého Švejka. A kamaráda Ladu požádal o obálku. Tomu se Švejkovy příběhy natolik líbily, že vytvořil přímo seriál ilustrací – bylo jich snad na pět set. Tak vznikla dodnes nejslavnější podoba literárně nejznámějšího vojáka první světové války. Když pak Hašek v roce 1923 zemřel, Lada se vrhl do neustále odkládaného manželství: po dlouholetém vztahu se konečně oženil s Hanou. A v průběhu dvacátých let se jim narodily dvě dcery Alena (nar. 1925) a Eva (nar. 1928). Ladova manželka měla neuvěřitelný cit pro to vytvořit z domova klidný přístav, ve kterém měl malíř vždy klid na práci. Na prázdniny pak celá rodina jezdila samozřejmě do Hrusic, kde Lada pracoval, kouřil fajfky, pouštěl si na gramofonu oblíbené vojenské pochody (nejraději měl Castaldo-Marsch) nebo Beethovena, rád si zahrál partičku mariáše a také se vášnivě věnoval houbaření. V rodné vísce také vznikla Ladova nejslavnější pohádka o černém mluvícím kocouru Mikešovi. Malíř se v tom čase stal členem Svazu novinářů a hodně vystavoval: v Praze v Mánesu, v Berlíně, v pražské Umělecké besedě, v Ženevě, ve třicátých letech opět v Praze nebo na Bienalle v Benátkách.
Za německé okupace docházelo k velkým změnám v novinách – Lada se octl kvůli Švejkovi na indexu a byl vyloučen ze Svazu novinářů. Na konci války navíc přišli Ladovi o dceru, což pro ně byla strašná rána: Eva, nadaná klavíristka, v sedmnácti letech zahynula u Emauzského kláštera při leteckém bombardování Prahy. Hana se ze ztráty dcery už nikdy nevzpamatovala: trápila se a zemřela několik let po ní. Josefovi tak zbyla jen dcera Alena, která kráčela v jeho stopách – později se taktéž stala ilustrátorkou a malířkou. Nicméně s ubíhajícím časem se z umělcova života pomalu vytrácela veselost. Co na tom, že byl v roce 1947 jmenován Národním umělcem a SVU Mánes o něm vydal monografii Karla Novotného s názvem Josef Lada. Později o Ladovi natočil dva krátkometrážní dokumenty režisér Hugo Huška: Národní umělec Josef Lada (1953) a Ladovi furianti (1956), těsně předtím vyšla další monografie Národní umělec Josef Lada (1955) od Jaromíra Pečírky. Samotný umělec se ale v tom čase stáhl a mezi lidi už moc nechodil, za což mohla jeho nemoc – neurastenie. Josef Lada zemřel v Praze v roce 1957, pochován je na Olšanských hřbitovech. Dcera Alena pak o svém otci napsala knihu Můj táta Josef Lada (1963).
Z Ladových obrazů jsou nejznámější Tancovačka (1929), Sváteční hospoda (1932), Zabíjačka (1935), cyklus 4 Dětských her (1936-1937), Pokoj lidem dobré vůle (1938), Velikonoce (1938), Vánoce (1938), Vodník (1939), cyklus 12 měsíců (1941), Betlém v zimě (1942), Ponocný v letní noci (1942), Zima na splavu (1943), Rvačka v hospodě (1943), Slouha (1945), Mikuláš, anděl a čert (1948), Hastrmanův podzim (1949), Ponocný (1951), Tichá noc (1951), Sáňkující děti (1952), Podzim (U ohníčku) (1954), Jaro (1954), Děti v zimě (1955) či Hastrman v zimě (1956). Z Ladových knih jsou to například učebnice národních říkadel pro děti Moje abeceda (1911), podobně udělaná Kalamajka (1913), dále Svět zvířat (1918), pak velmi vtipná Ilustrovaná frazeologie a přísloví (1924), Ladovy veselé učebnice (1925, 1931, 1932 s názvy Ptáci, Savci, Brouci a hmyz a Vodní živočišstvo), Dobrodružství Tondy Čutala (1929), což je něco jako komiks, tedy obrázky s textem, a pak také Ezopské bajky (1931).

V období let 1934–1936 napsal Lada svoji nejznámější pohádku Kocour Mikeš (měla čtyři díly – O Mikešovi, Do světa, Cirkus Mikeš a Kludský, Zlatý domov), což je příběh o mluvícím kocourovi Mikešovi a jeho dobrodružstvích, která prožil sám i se svými kamarády, vepříkem Pašíkem a kozlem Bobešem. Následovala Ladova další známá pohádka O chytré kmotře lišce (1937): ta se, vychovaná mezi lidmi, naučila mluvit a psát, a když se dostala na svobodu, proslavila se svými žertovnými kousky natolik, že se nakonec stala vzorným hajným. Poté Lada napsal Pohádky naruby (1938), v kterých je všechno obráceně (není Popelka, nýbrž Popelák atd.) a velmi oblíbený byl i cyklus pohádek Bubáci a hastrmani (1938) o hastrmanovi Brčálovi a strašidlu Mulisákovi. Dále to byly Straky na vrbě (1940), veselé příhody z rodných Hrusic a českého venkova, a samozřejmě Kronika mého života (1942), autorovy vzpomínky na své dětství a dospívání. Z dalších Ladových knih je možné uvést Nezbedné pohádky (1946), Veselé kresby Josefa Lady (1949), Josef Lada dětem (1952) a Říkadla (1955). Lada nejenže ilustroval Haškova Švejka, ale také Tyrolské elegie, Krále Lávru a Epigramy Karla Havlíčka Borovského, nebo pohádky Erbenovy a Drdovy.
Lada zasáhl i do filmu – byl kostymérem a výtvarníkem interiéru pohádky Hrátky s čertem (1956), přestože do praxe vše uváděla spíše jeho dcera Alena. Po Ladově smrti byly některé jeho knižní pohádky adaptovány pro televizní vysílání. Děti tak mohly na obrazovkách vidět mj. animovaného Kocoura Mikeše (1971) v šestadvaceti dílech pro nekonečný cyklus Večerníček, stejně jako pohádku O chytré kmotře lišce (1983), tentokrát 13dílnou, slušný je i další krátkometrážní kus O statečné princezně (1980). Z hraných televizních pohádek jsou za poměrně povedené označeny Nezbedné pohádky (1976) nebo O líném Honzovi (1977). Na stříbrné plátno byla do hrané podoby převedena Kaňka do pohádky (1981) a také pohádka O zatoulané princezně (1987).

V roce 1997 byl o umělci natočen krátkometrážní dokument Josef Lada – malíř český (1997, režie Zdeněk Jančárek). V roce 2007 natočila režisérka Petra Všelichová o Ladovi díl z cyklu Příběhy slavných s názvem Co bubáci a hastrmani netušili. O další tři roky později režisér Jan Míka ml. vytvořil krátkometrážní snímek Josef Lada (2010). Co se týče monografií, v roce 2008 vyšla rozsáhlá kniha Lada od Jiřího Oliče, v roce 2016 pak rozšířená verze se stejným názvem Lada, kterou připravili Jiří Olič a Lev Pavluch.
Zdroj: ceskatelevize