Příběh plodného partnerství

Rozhovor o partnerství mezi městy Opfikon (CH) a Čáslav (CZ) s Jürgem Leuenbergerem (1937). Jürg byl dvanáct let starostou Opfikonu a celkem 24 let politicky aktivní. Říká se mu „Otec Glattalské dráhy“ a rozhodujícím způsobem se podílel na plánování nové obytné a obchodní městské čtvrti Glattpark.

Opfikon udržovalo partnerství s českým městem Čáslav v 90. letech. Kdy a jak toto partnerství začalo?

Tehdy, po sametové revoluci a krátce před rozdělením Československa, švýcatská vláda prohlásila, že by bylo žádoucí, kdyby Švýcarsko a Československo vytvořily městská partnerství. Kanton Curych se na to zeptal svých větších obcí a po jejich souhlasu bylo přiděleno podobné město z Československa. Města nebyla volně volitelná. Čáslav a Opfikon měly v té době téměř stejný počet obyvatel. V roce 1992 jsme tedy toto partnerství pevně navázali a začali konkrétně spolupracovat s čáslavskými úřady. Kanton neposkytoval žádnou finanční podporu, a ani nestanovil žádné pokyny, jak přistupovat k partnerství nebo co dělat společně. Rovněž se nevědělo, jak postupovala ostatní města v jejich partnerství.

Jaký byl váš přístup k partnerství?

Tehdy jsme trochu skočili do studené vody a naslouchali potřebám města.

Po naší návštěvě Čáslavi jsme si udělali přehled a vybrali z našeho pohledu nejnaléhavější body ke zlepšení. O nedostatcích jsme mluvili diplomatickým způsobem.

Jak jste komunikovali?

Naše spolupráce zahrnovala korespondenci a vzájemné návštěvy se všemi jazykovými problémy, se kterými jsme se setkali. S jednotlivci jsme se mohli bavit anglicky, ale většinu času jsme měli stejnou tlumočnici. Sama nepracovala v městské správě Čáslavi. Byla to profesorka, která měla za manžela československého plukovníka. Její dcera u nás dokonce později navštěvovala školy.

Naše delegace byla několikrát v Čáslavi, pokaždé na několik dní. Bylo velmi zajímavé s nimi prozkoumat město, místní společnosti, okolní města, památky a Prahu. Ve srovnání s Opfikonem, kterému se v té době říkalo „město na okraji města“ a který se vyvíjel a rostl v 70. a 80. letech, měla Čáslav historický stavební základ. Bylo vidět, že budovy, například opera a gymnázium, byly postaveny za rakousko-uherské monarchie. Řekl jsem si, že by bylo hezké mít u nás takovou radnici, jako mají oni.

Byli jsme na jejich náklady ubytováni v hotelu. Při jedné z těchto návštěv nás vyzvedli a odvezli jako první na náměstí. Myslím, že na náměstí byly kaštany a na balkoně se sloupy stála městská dechovka, která nás přivítala zvukem fanfár. Cítili jsme se jako na státní recepci. To bylo opravdu skvělé. Něco takového by u nás nebylo možné. Jak bychom to mohli udělat na nějakém našem parkovišti?

Byli velmi tradiční a podle toho řešili také svoje historické dědictví. K tomu se mohli vrátit, protože v komunistické éře neměli téměř nic jiného. Také něco, z čeho jsme se mohli něco naučit, byla jejich hudební výuka, byl jsem tím ohromen. U nás jste téměř museli někoho k tomu dotlouct, aby vzal do prstů flétnu.

Jakou situaci jste v Čáslavi našli?

Neměli například domov důchodců. Měli sice takzvanou nemocnici, ale nebyla vybavena žádným zařízením, jako je rentgenový přístroj. Také neměli strategii pro odpad. Ve stejné době bylo poblíž staré letiště, opuštěné Rusy. Hnilo tam asi šest proudových letadel. Krytý bazén používali na sklad bramborových sklizní, protože už nebyl ve funkčním stavu.

Nechci zde urazit české čtenáře, ale opravdu to tehdy bylo město třetího světa.

Pokud říkáš, že neměli strategii pro odpad, jaké mělo povědomí město o ekologii?

V té době pro ně ekologie vůbec nebyla téma. Žili, jak mohli. Orgie obalu, které jsme už my tehdy měli, u nich ještě neexistovaly. Jejich život byl mnohem jednodušší, od individuální domácnosti až po administrativu. Řekl bych, že v žádném případě nebyly plýtvající společností. Ale také neznali třídění odpadu atd.

Jaká přání vyslovila Čáslav?

Měli jsme ukázat vládě města náš způsob místní správy, věci, které v komunistické éře neznali. Praktický příklad: Město Čáslav není provinční vesnice, má například operní dům, ale v celé své správě vlastnili pouze jeden počítač, a to na policejní stanici. O zasedáních, která městská rada pořádala, nebyl veden žádný zápis a nedělali žádné písemné usnesení. To všechno na nás působilo velmi tajemně. Čáslav nás požádala o pomoc s aktualizací svého administrativního procesu. Především jsme mohli předat naše know-how. Ukázali jsme, jak si u nás stanovujeme cíle, jak cíle vznikají, jak jsme cíle začlenili do rozpočtu, jak ospravedlňujeme rozpočet a dělíme se o odpovědnost. Nebylo to tak, že bychom moudrost jedli po lžicích, ale ptali jsem se sami sebe, jak mohli fungovat tím způsobem, jakým doteď fungovali.

Velmi brzy bylo projednáno zabezpečení sociální péče a lidí ve stáří, protože neměli zařízení pro seniory. Nepotřebovali jen budovu, ale i ošetřující personál, který se musel starat o lidi, a ti museli jíst, museli mít lékařskou péči. I po administrativní stránce to pro ně bylo stále neznámé pole. Finančně to bylo všechno mimo jejich možnosti a nedosažitelné. Pomohli jsme jim s pro nás relativně malými finančními náklady pro přestavbu bývalých ruských kasáren na centrum pro seniory. Pomohli jsme také s modernizací nemocnice. V té době naše nemocnice pravidelně nakupovaly nejnovější vybavení. Můj nejlepší přítel, lékař v Opfikonu, pomohl zorganizovat vyřazené vybavení ve švýcarských nemocnicích a ty jsme poté darovali jejich nemocnici. Nevím, jak dlouho tam mohly být přístroje použity, ale myslím, že to bylo pro personál nemocnice něco jako Vánoce.

Jaké to bylo, když vás delegace z Čáslavi navštívila v Opfikonu?

Měl jsem dojem, že první delegace z Čáslavi u nás zažila kulturní šok. To bylo způsobeno rozdíly v tom, jak jsme jako správa města byli nastaveni a vybaveni. Ukázali jsme jim, jak vedeme administrativu a jak zacházíme s tehdy moderními médii. Snažili jsme se  informace předávat postupně a pomalu. Nechtěli jsme jim dát pocit, že se vidíme jako zachránci a že oni jsou ti chudí, kteří prostě musí dělat to, co jim řekneme.

Plavecký bazén Opfikon

Když došlo na školní potřeby, inspirovali se od nás. Chtěli vědět, co je v našich školních knihách, protože do té doby jejich knihy byly přibarveny stranickou politikou. U nás tomu tak moc nebylo. Zajímalo je, jak je škola vedena z čistě administrativního hlediska, protože pro ně bylo vše nadiktováno shora. Naše škola byla organizována zdola nahoru.

Také jsme je vzali mimo jiné na Uetliberg a k Lucernskému jezeru. Ukázat jim, jak podle legendy Švýcarsko vzniklo.

Na fotografiích z návštěvy v Čáslavi vypadají tváře spíše vesele, a naopak se zdá, že byla při návštěvě v Opfikonu vážnější nálada.

Myslím, že se k nám přišli učit. Chtěli zjistit, co by mohli doma dělat lépe. Když jsme byli v Čáslavi, byla to větší zábava. Během jejich návštěvy Opfikonu to byla spíše situace jako v kurzu. Chtěli vše pozorně sledovat a v takových situacích má jen málo lidí odvázanou náladu.

Měli jste ze strany Opfikonu také nějaké přání ohledně partnerství?

Opravdu jsme neměli žádná velká přání. Vztah nám ale umožnil zažít několik aha okamžiků. Hodně jsme se dozvěděli o tom, jak se jim za komunistického režimu vedlo. A také jsme se hodně poučili, co se kultury týče. Jak nám například ukázali Prahu, to bychom jako normální turisti nikdy nepoznali.

Čáslav

Je správné shrnout vaší roli jako mentorskou a podporovatelskou?

Ano, ale nechci příliš zdůrazňovat podpůrnou část. To zní příliš, jako bychom byli ti velcí, kteří rozdávají finanční dary. Nebylo to tak! Pokoušeli jsme se poskytnout těmto lidem podporu, kdekoli to bylo možné a nutné.

Partnerství již není aktivně udržováno. Co k tomu vedlo?

Během těch aktivních let to mezilidsky fungovalo velmi dobře. Nejen mezi mnou a starostou Čáslavi, ale také mezi dvěma městskými úředníky a s tlumočnicí. To, jak dobře to fungovalo, bylo pro mě nejpřekvapivější a tuším i pro Čáslav. Po několika letech byly nové volby a starosta, se kterým jsem si tak dobře rozuměl, byl odvolen. Ještě před volbami mi starosta řekl, že pokud volby vyhraje jeho konkurent, nebude mít partnerství dobrou budoucnost. Konkurent byl údajně hrdý Čech, který nechtěl zaujmout pozici obdarovaného. Tak se to stalo. Kupodivu, po nových volbách bylo město opět vedeno komunisticky a mezilidsky už to nefungovalo tak dobře. Po čase jsem také odstoupil z mé pozice, a tak si myslím, že ta celá věc zemřela. Vlastně se domnívám, že nový starosta opravdu nechtěl v partnerství pokračovat. Pravděpodobně se cítil jako žebrák. Nevím to přesně, ale velmi jsem toho litoval, protože toto partnerství nám také mnoho přineslo.

Měli jste zpětně viděno udělat něco jinak?

To musíme posoudit z hlediska doby. S tehdejším vědomostmi a možnostmi, které jsme všichni měli. Mohu tedy říci, že bychom udělali vše stejně. Bylo by bývalo velmi plodné v tom pokračovat.

Jaký byl tvůj osobní dojem z České republiky? Co si pamatuješ, například jídlo?

Moje žena a já jsme se poprvé v roce 1968 vydali na výlet Českou republikou, za Dubčekovy éry. Byli jsme v Plzni, Olomouci, v dalších městech a také v Praze. Bylo velmi vzrušující vidět studenty stát na každém rohu ulice a sbírat podpisy za svobodu, proti komunistickému režimu. Také o nás měli velký zájem a varovali nás, že tam není pro nás bezpečně.

Dokázali jsme pochopit frustraci, kterou Češi pociťovali díky útlaku, i když jsme žádného Čecha osobně neznali.

Prakticky jsme s manželkou z Prahy utekli, když jsme ve zprávách slyšeli o příchodu Rusů. Ve dvě hodiny v noci a v mlze jsme jeli autem přes česko-německou hranici do Norimberku. To byl pro nás kulturní šok. Z neživé, neradostné Prahy jsme se dostali do jasně osvětleného, živého a jako pouťově vypadajícího Norimberku. Málokdy jsem tak silně zaznamenal takový rozdíl. Od devadesátých let jsem byl v Praze jen jednou.

Všiml jsem si, jak blízko bylo jídlo bavorské kuchyni … velmi těžké. Nestal jsem se zrovna fanouškem tohoto typu kuchyně. Při jejich návštěvě u nás jsme podávali fondue, typicky švýcarské jídlo. Také jsme jim ukázali naši zvláštnost – namočit chleba nejprve do kirsche a pak do sýru. Nějak zamotali postup a opravdu to nevypadalo nijak chutně. Myslím, že by dali přednost Berner Rösti, i když to nakonec pochopili správně.

Změnil se tvůj dojem z České republiky od roku 68, přes 90. léta až dodnes?

Pravděpodobně nejsem ten správný respondent, abych se této otázce věnoval hlouběji. Od mé poslední návštěvy jsem své informace čerpal pouze z novin nebo zpráv. Někdy mám ale dojem, že to tam ještě pořádně nepochopili.

Jürg Leuenberger 2021

Rozhovor vedla Katerina Sedy pro CzechIN Zürich.

Revize textu Tomáš Mertl a publikace v 54. čísle Zpravodaje