CzechIN Zürich

Český dům

Spolek, který není jen pro Čechy a Slováky ve Švýcarsku. Každý je vítán!

Česká řemesla míří do Švýcarska

To, že češi jsou národem řemeslníků je dávno známo. Ne nadarmo se říká Zlaté české ručičky a ty jsme se rozhodly postupně do Švýcarska dovézt. Samozřejmě máme také svoje zájmy a abychom nemusely neustále jezdit na kurzy do ČR, protože co si budeme nalhávat, sehnat hlídání pro děti, zajistit si volno v práci, najít spolujízdu, náhradu za sebe do CzechINu, …to dá taky dost práce a sebere čas, tedy co může být jednodušší, než jít si na vybraný kurz přímo zde ve Švýcarsku?
Našly jsme hned několik jedinečných umělců a mistrů ve svých oborech, kteří ovládají svoje řemeslo a rádi se o ně podělí i s námi.

Projekt Česká řemesla míří do Švýcarska vznikl za finanční podpory Ministerstva zahraničních věcí a bude trvat tak dlouho jak jen to půjde. Těšit se můžete například na sklářskou výrobu, vinuté perly, kurzy šití barefoot obuvy, malování tradičních moravských vzorů a postupem času i malování tradičních vzorů přímo na keramiku, drátkování a drátkované šperky, scrapbooking, šití z kůže, výrobu šperků z fima a mnoho dalšího.
Je spousta řemesel a krásných ručních prací a mnoho z nich dělá už jen malá hrstka odborníků. Někteří nemají ani své následníky, kterým by své řemeslo předali. Byla by velká škoda, kdyby se tradice českých řemesel vytratila. Proto bychom je alespoň touto cestou chtěly podpořit.

Pozor-> Vzhledem k aktuální situaci ohledně Covid 19 je tato akce plánována na jaro 2022.

Jako první nás navštíví paní Marta Nevrlá se svými vinutými perlami. Přečtěte si, co jsou vinuté perle a něco o umělkyni a nechejte se zlákat na kurz, po jehož zakončení Vás bude zdobit náramek z vlastnoručně uvinutých skleněných perel.

⇒ Připravili jsme pro vás kurz

Technologie ručně navíjených skleněných korálků (tzv. vinuté perle), kterou používám, navazuje bezprostředně na tisíciletou tradici výrobních postupů, známých již ve starověkém Egyptě, Sýrii a Mezopotámii.
Prastarý korálek je také jednou z nejstarších skleněných památek vůbec! V prvopočátcích bylo sklo oceňováno pro svou nápadnou podobnost drahým kamenům. To je důvodem, proč se ve vykopávkách nachází především barevné sklo oproti čirému.
První jednoduše vyráběné perle byly nalezeny v Mezopotámii a Egyptě. Ve středověku byly hlavním centrem výroby Benátky. Tradice výroby vinutých perlí v okolí Benátek trvá dodnes, vinutými perlami je znám zejména ostrov Murano.
Lampové perle, jak se také vinutým perlám někdy říká, nabízejí širokou škálu tvarů a barev. Každý korálek je originální, protože je zhotovován ručně a na jeho dotvoření má vliv především um tvůrce.
Důvodem proč se říká vinutým perlám vinuté je, že žhavé sklo je navíjeno na drát, který je pokryt bílým povlakem (separátorem), ten vytváří mezivrstvu mezi drátem a sklovinou. Tento povlak zajišťuje možnost perli z drátu sundat. Uprostřed korálku pak zůstává pak zůstává část bílého povlaku – podle toho můžete ručně vyrobené korálky poznat.
Korálek je nutné vložit do perlitu (chladící granulát), aby nepraskl. Když vychladne, namočí se do vody, separační hmota povolí a perli lze pak stáhnout.

NĚCO O AUTORCE

Jmenuji se Marta Nevrlá, jsem původem z krásných jesenických vrchů, ale teď již pár let žiji s rodinou a spoustou koček a jedním psem v srdci Hané v malé obci jménem Čelechovice na Hané. Již jako malá holka jsem sbírala barevná sklíčka a kamínky, které se blýskaly na slunci a schovávala si je jako malé poklady.
Láska ke zdobení a třpytu ve mně zůstala a v současné době se věnuji designu autorských šperků, zejména z vlastních vinutých perel, minerálů a přírodních materiálů. Zaměřuji se na návrh celých šperků, které jsou sestaveny z jednotlivých ručně vyráběných korálků a dalších materiálů. Z technologického hlediska jsou právě ručně vinuté perle nejnáročnější na výrobu. Z těchto důvodů je každý jednotlivý korálek originálem a lze tedy poznat rozdíl mezi jednotlivými kusy.
Vystudovala jsem angličtinu s ekonomií, ale srdce mě vždy táhlo více ke kreativitě a tvoření. Jsem lektorkou výtvarných kurzů zaměřených na vinuté perly, vitráže technikou Tiffany, korálkování, drátované šperky a drobnosti a také skleněné mozaiky. Spolupracuji s kreativně zaměřeným časopisem KORÁLKI, od roku 2007 provozuji tři kamenné obchody s korálky a dalším materiálem pro výrobu šperků pod značkou QÍTKO. Mým dalším dítětem je veletrh kreativních a hobby potřeb Tvořivá Olomouc, kterou pořádám 2x ročně od roku 2019 v Olomouci.

Facebook

WEB

V rozhovoru s ...

10 otázek od Marcela Prousta

Jaké je vaše oblíbené slovo? – dáš si víno?

Jaké je vaše nejméně oblíbené slovo? – vydrž, za chvilku – já k dětem, děti ke mně

Co tě uchvátí ? – když máme někam letět a blížíme se k letišti

Co tě rozladí? – bordel v bytě 

Jaký zvuk nebo hluk máte rádi? – smích mého muže 

Jaký zvuk nebo hluk nesnášíte? – škrábání nehty o tabuli 

Jaké je vaše oblíbené sprosté slovo/kletba? – doprdelepráce

O jakou jinou profesi byste se chtěli pokusit? – chtěla bych být moderátorkou nebo policejní vyšetřovatelkou na oddělení vražd

Pokud nebe existuje, co byste chtěli slyšet, jak říká Bůh, když dorazíte k nebeské bráně – dobrý život jsi žila

 

Rozhovor 

 

Děkuji ti za čas, který sis pro nás mohla udělat, díky zájmu tvé rodiny o sport a tím taky vyhranou bitvu o notebook. 

 

Nedávno jste oslavili 6 let ve Švýcarsku – říkala jsi, že jsi nikdy nemyslela, že tady zůstanete tak dlouho.

 

Původní plán byl jet sem jenom na rok – manžel měl totiž smlouvu jen na rok s případnou “opcí”, jak se tomu říká ve sportovním světě, to znamená, že když se jim jeho výkon bude líbit, dostane smlouvu na dobu neurčitou. Takže naše rozhodnutí bylo ve smyslu “pojedeme, zkusíme to, uvidíme, co bude za rok”. No a po tom roce manžel opravdu dostal smlouvu na dobu neurčitou a díky tomu jsme pořád tady.

 

A kolik let bylo tvým dětem, když jste se stěhovali?

Staršímu synovi bylo pět a čtvrt, chodil v Česku normálně do školky, a mladšímu bylo dva a čtvrt a byla jsem s ním doma na rodičovské. A dcera se narodila až tady. Ale má samozřejmě české občanství, protože ve Švýcarsku nedostaneš švýcarské občanství, když se tady narodíš. Takže jsme pořád všichni ještě Češi s českým pasem.

 

To mi teď nahrává k “otázce na tělo”, jak říkáš ve svém podcastu: za aktuální politické situace, kdyby Česko řeklo, že nemůžeš mít dvojí pas/dvojí občanství a Švýcaři by řekli, že tady nemůžeš žít bez švýcarského pasu, co bys volila? Jestli by ses kvůli pasu vystěhovala?

 

To je docela těžká otázka. Já bych asi chtěla mít švýcarský pas (tedy pokud by švýcarská strana zjednodušila procedury pro jeho vydávání Čechům). Spousta krajanů to tak měla, ti kteří sem emigrovali, že získali sice švýcarský pas, ale přišli o české občanství. 

Ale chtěla bych švýcarský pas kvůli dětem. Pokud to zase vztáhnu ke sportu, tak by to pro naše děti bylo o hodně jednodušší, hrát tady hokej se švýcarským pasem. Pokud by to hypoteticky dotáhli na nějakou profi úroveň, tak by byli českým pasem a s tím spojenou “licencí” hodně omezení, protože v každém klubu může hrát jen určitý počet licencovaných hráčů, a tím by pro ně byla konkurence těžší. A samozřejmě kvůli škole, aby ji tady mohli dokončit.



Ve svém podcastu jsi se zmiňovala o tom, že tvůj syn už přibarvil svoji češtinu přízvukem, Myslíš si, že se ti to může stát taky? A kdyby tomu tak někdy bylo, jak bys to zvládla?  Například kdyby ti někdo v Čechách řekl: “ale vy nejste odsud, že?” 

 

Musím se přiznat, že už teď pro rychlou komunikaci s dětmi používám ráda němčinu, než abych hledala český výraz a někdy ho ještě musela dětem vysvětlovat. Přeci jen je němčina pro naše děti už přirozenější.

Myslím si, že se mi to může stát. I když o sobě říkám, že nemám hudební sluch, tak si myslím, že mám docela sluch na tón řeči a může se mi stát, že chytím lehce přízvuk. A nemusí to být nutně v cizím jazyce. Před pár lety se mi stalo, že jsme byli u rodičů na Moravě, šly jsme s mamkou na procházku a já jsem měla najednou pracovní telefonát od kolegyně z Prahy. Po několika minutách, když jsem hovor ukončila, tak se na mě mamka zaraženě dívala a zeptala se mě, jestli vím, že jsem mluvila s pražským přízvukem. To jsem si tehdy uvědomila, že se mi to může stát, že pro snazší a rychlejší komunikaci se snažím pochytit “přízvuk” protistrany.

A kdyby se nedejbože někdy v Česku stalo, že bych mluvila tak špatně česky, že by se mě někdo zeptal: “Ale vy nejste odsud, že ne?” tak si myslím, že bych se zastyděla, že jsem ztratila svoji mateřštinu a snažila bych se k ní najít cestu zpět. 

Na druhou stranu by pro mě byl kompliment, kdyby mě někdo na cestách zaslechl, jak mluvím s dětmi německy nebo švýcarsky, a zeptal se mě, ze které části Švýcarska jsem.



Čeština je tvoje láska. Všeobecně tě řeči baví a bydlíš blízko Bernu. I díky tvé profesi v HR máš už značné znalosti. K tomu jsi otevřená, diplomatická a víš, jak vystupovat na veřejnosti. Co takhle pracovat pro ambasádu? A v jaké pozici? 

 

(Smich) Já ale nejsem vůbec diplomatická, já tak možná vypadám, ale diplomat bych nemohla být ani náhodou. Mluvím sice ráda a hodně, ale taky hodně rychle a bohužel někdy rychleji mluvím než myslím. 

Ne, ale teď vážně. Když jsme do Švýcarska přišli, opravdu to byl můj sen, pracovat na ambasádě. Protože to bylo blízko a taky proto, že jsem ještě neuměla německy, a proto představa o tom, že bych mohla být a pracovat na takovém českém ostrůvku, byla hodně lákavá. Bavil by mě projektový management, hrozně ráda bych pomáhala pořádat akce pro Čechy v Bernu a v tom by se mi ta spolupráce velmi líbila.  

 

Co si myslíš, že je potřeba, aby si se lépe naučila zacházet se švýcarskou uzavřeností, o které se zmiňuješ?  

Já když nad tím přemýšlím, tak ve finále mi ta švýcarská uzavřenost zase ani tak nevadí. Já sama navenek možná působí jako extrovert, ale vnitřně jsem introvertní typ člověka. Ráda jsem sama, nemusím se s nikým bavit. Chodím třeba sama běhat a nepotřebuju u toho někoho, abych si měla s kým povídat a podobně. 

Ta švýcarská uzavřenost mi vadí v tom ohledu, že se těžko navazují přátelství. Ale pak si toho člověk zase o to víc váží, když už se nám někdo natolik otevře. A chci, aby to od těch lidí přišlo samo, protože pak cítím, že v tom jejich zájmu není taková ta “americká” povrchnost. 

Proto nemám potřebu s tím bojovat, protože je na jednu stranu chápu, protože se taky nemusím nutně s každým za každou cenu bavit. Je to pořád o tom, kdo ti lidsky sedne. Takže nemusím mít kolem sebe houf kamarádek, ale stačí mi jedna, se kterou si lidsky sednu, popovídám a porozumím. 

 

A pozoruješ rozdíl mezi otevřeností/uzavřeností Čechů a Švýcarů?

 

Myslím, že v Česku je navazování známostí nebo kontaktů mezi cizími lidmi rychlejší. Protože Švýcaři jsou svým způsobem zdrženlivější a hodně zdvořilí, nechtějí někoho otravovat. Také si myslím, že nechtějí ukazovat velké emoce, nebo si na něco před cizími lidmi nahlas stěžovat. Myslím, že Češi by víc a dříve v komunikaci zabrousili do “ožehavých” témat, které třeba momentálně hýbou aktuálním děním, měli by potřebu o tom mluvit nahlas a všechno probrat i před zdánlivě neznámými lidmi a rovnou by do toho vkládali velké emoce. A když člověk vyjádří souhlas, tak už je rovnou kamarád. 

 

Díky čemu jsou podle tebe lidé schopni se cítit v nové zemi doma? Jaký je ten hlavní faktor nebo schopnost, díky které se vyvine pocit domova po přestěhování do jiné země?

 

Kdybych to měla vztáhnout konkrétně na mě, tak pro mě to byl pocit, že tady mám svoji rodinu. Ano, samozřejmě velkou část rodiny jsem nechala v Česku, ale pro mě je můj “kořen” rodiny můj muž a naše děti. A pokud se týká věcí, tak i když jsme spoustu věcí nechávali v Praze, tak jsem chtěla, abychom s sebou vzali naši velkou sedačku, která vždycky tvořila jakýsi náš přístav. Kde jsme se všichni pohodlně vešli, děti se k nám přitulily, takže to třeba pro mě bylo při stěhování důležité.

Ale každý to může mít jinak, každý to má nastavené jinak. Někdo se může cítit doma díky věcem, které ho spojují se svým starým domovem. Je to v nastavení každého, aby dokázal přijmout, že bude doma v jiné zemi než v té, ve které se narodil. Aby dokázal novou zemi respektovat se všemi pravidly jaké v ní jsou, a aby ji dokázal přijmout stejně, jako ona přijala jeho. Musí se mu chtít v nové zemi líbit, musí mít tu vůli a odhodlanost, aby se cítil v té zemi doma. 



Koho bys ráda pozvala k sobě do podcastu? 

Ráda bych pozvala někoho, kdo do Švýcarska emigroval v roce 1968. Švýcarsko tehdy přijalo strašnou spoustu Čechoslováků a já bych ráda slyšela a poznala jejich příběhy. Zajímalo by mě, jak přesně se jim podařilo emigrovat – od příprav, jak to technicky provedli, co museli překonat, co následovalo, když sem přišli, jaké to pro ně bylo, když věděli, že se možná už nikdy neuvidí s rodinou, jaké třeba potom bylo setkání a po jak dlouhé době.

 

Co si přeješ pro Čechy žijící v Čechách?

Aby přestali být tak švejkovští, aby byli schopnější akceptovat pravidla taková, jaká jsou bez toho, aby měli potřebu je nějakým způsobem obcházet. Je to možná druh chování, které má svůj původ v minulém režimu, i když je otázka, jestli v české kultuře nebylo už mnohem dřív a asi se toho česká kultura jen tak nezbaví.

Dále bych jim přála reprezentativního prezidenta nebo prezidentku.

Taky bych přála efektivnější byrokracii. Líbí se mi zdejší švýcarská efektivnost v nastavení procesů a nekomplikovanost v systému. Třeba že ti řidičský průkaz přijde poštou, bez toho, aby člověk musel běžet na úřad, nekomplikovanost vyřizování podpor od státu při zavedení Kurzarbeitu nebo vyřizování půjček během řízení koronavirové krize atd. Na jednu stranu je ta propojenost trochu orwellovsky nebezpečná, ale hlavní věc je, že to funguje.

Zase bych si nepřála, aby Češi ztratili svou úžasnou schopnost pro improvizaci a schopnost udělat z ničeho něco.

 

Co si přeješ pro Česko jako zemi?

 

Aby vzkvétala, aby dokázala ustát příchozí ekonomickou krizi, do které nejspíš po pandemii spadnou všechny státy, a aby ukázala a vytáhla svůj potenciál, který v sobě Česko má. Protože pořád si myslím, že máme vynikající zdravotnictví, máme chytré lidi, kteří to ve světě někam dotáhli, máme velmi dobrou úroveň školství a obecně přístupu ke vzdělání. 

 

Co ji brzdí?

Asi právě to české švejkovství. Taky brzdy v byrokracii. Taky česká povaha, že nejsme zvyklí o sobě mluvit v superlativech, jako to třeba umí Američané. Spíš naopak, někdy se spíše zbytečně shazujeme a utápíme se v otázkách, co si o nás druzí pomyslí. Na jednu stranu chceme být světoví, ale pak to vždycky něčím “zabijeme”. 

Je to třeba vidět i v tom, jaká témata zabírají mainstreamová média v Česku a ve Švýcarsku. Tady mi přijde, že se věnují více i jiným tématům a “nehnípají” se je v tom jednom, které právě hýbe světem (ať už jde o koronakrizi nebo americké prezidentské volby).

 

Co si přeješ pro Čechy ve Švýcarsku?

Aby se odprostili od českého vnímání světa. Aby vystoupili ze svojí bubliny, aby se chtěli učit jazyk, aby mohli lépe pochopit zdejší kulturu. Neříkám, že mají za každou cenu změnit svůj světonázor, ale mohli by se snažit pochopit, že to někde funguje i jinak. Aby si tolik na všechno nestěžovali a snažili se pochopit jiné kultury. 

 

Kdy sis uvědomila, že jsi opustila svoji bublinu?

Za začátku jsem tady žila v jakési bublině, neuměla jsem jazyk a nedokázala jsem se dostat do toho, co se tady děje a neznala jsem například zdejší politický systém. Ale tím, že jsem začala chodit na kurz němčiny a lektorka nám říkala spoustu zajímavých věcí, tak jsem si nové informace začala sama hledat, sledovat média, co se v nich řeší, a rozšiřovat si obzory. 

A z bubliny jsme asi vystoupili, když jsme zjistili, že tady různé kultury můžou fungovat vedle sebe – děti chodí do školy s Tamilci, Srby, Albánci, Turky a všichni se mezi sebou baví schwiizerdütsch. 

Myslím, že trvalo tak rok dva, než jsme si uvědomili, že se naše chápání světa posunulo, že jsme vystoupili z naší bubliny. 

 

Tvůj blog o cestování jsi začala psát původně jako tvůj deníček. Teď je pro mnohé, nejen s dětmi, oblíbený jako rádce na výlety, kromě toho výborné počtení. Už to není soukromý deníček, ale je to otevřený text o části tvého života, který je přístupný široké veřejnosti. Dokázala by sis představit spolupracovat s dalšími “redaktory”? Třeba i na jiných tématech. Co by mohly být překážky nebo výzvy a čeho by sis cenila?

 

Můj sen by byl napsat z těch zážitků knihu…ovšem koho by zajímala, je věc druhá (smích). Pro mě je psaní lepší způsob vyjadřování a je to to, u čeho bych chtěla zůstat. Spolupráci s někým na svém blogu bych možná ani nechtěla, i když to může znít jakkoli sebestředně. “Naše švýcarské zážitky” je velmi moje, můj vypiplaný projekt, do kterého dávám své myšlenky a svůj styl psaní, na který jsou čtenáři zvyklí a nedokážu si představit do něj brát další styly jiných lidí. Taky si nedokážu představit, že bych chtěla přidávat další témata.

Spíš si dokážu představit vykročit z blogu ven a dělat například přednášky ve školách nebo na cestovatelských konferencích nebo webinářích. Nedávno jsem například psala průvodce po Švýcarsku pro jednu českou cestovní kancelář. Tento typ spoluprací, kdy bych mohla předávat dál své znalosti i mimo svůj blog, by mě nejspíš bavil.

Zkrátka další aktivity bych rozhodně chtěla dělat, ale dělit se s někým o Naše švýcarské zážitky se mi úplně nechce. Je to moje čtvrté dítě. 

Z Hančiny stránky:

Naše švýcarské zážitky můžou být i vaše švýcarské zážitky!

Jmenuji se Hanka a jsem bývalá HR konzultantka, nyní máma na plný úvazek. Pocházím z Moravy, ale od listopadu 2014 žiju s manželem a třemi dětmi ve Švýcarsku. Mou vášní je pomocí tohoto blogu pomáhat všem, kteří chtějí vyrazit za dobrodružstvím a objevováním Švýcarska. 

Obdržela jsem od CzechIn Český dům Zürich dotaz, zdali bych se nechtěla vyjádřit k momentální situaci a napsat nějaký článek z hlediska dětské psychologie. Právě sedím u topení, nahřívám si záda a můj syn tu od půl sedmé poletuje řvouc: „Mama du bist ein Schweinchen“ a že je to „unfair“, že mužů koukat do počítače a on ne. Já, vynervovaná přemyslím, v čem soudruzi z NDR udělali chybu.

Před třemi týdny, anebo už měsícem?! zavřeli školy a školky. Teď se ptám partnera, jak je to vlastně dlouho. „Nevím, ztrácím pojem o čase a prostoru“, odpovídá sklesle. Měla jsem to promyšlené jinak, když jsem se dozvěděla, že syn nepůjde na nějaký čas do školky. Internet nás neustále bombarduje výzvami, jak si ten čas bez návštěvy vzdělávacích institucí s dětmi užít, jak přeměnit tu napjatou situaci na pozitivní. Nejde nám to. Je to zápřah, stres a napětí. Chodíme do práce, i když trochu komprimovaně, podáváme si syna z ruky do ruky a já jen zírám na svou listinu, kterou jsem si před pár týdny naivně napsala. „Využiji více času na to, abych syna vzdělávala, nastavila mu řád a strukturu a konečně ho naučila čistit si zuby v koupelně, a ne v celém bytě a za stálého pochodu“. A taky s ním budu konsekventně hovořit jen česky, aby se rozmluvil. Jak jste mohli zaregistrovat z mé první věty, šprechtí si to německy vesele dál.

Chodíme kolem sebe po špičkách, rodiny, přátelství i naše práce zažívají zátěžové zkoušky. Co si budeme nalhávat, máme toho všichni dost. I já, pořádně unavená, jsem se nedávno rozhodla na všechny své vzdělávací plány se synem vykašlat a nechat ho trochu zvlčet. Nejdřív si uprostřed pokoje postavil beduínský stan, který po chvíli dokázal jedním nešikovným zakopnutím srovnat se zemí. Stan se zhroutil, syn také. Bylo mi to jedno. Nepomáhala jsem mu s jeho emocionální regulací – tímto posílám omluvu naším sousedům – jen ho pozorovala. Po chvíli našel jablko a započal do něj dloubat.

Hlavně, že je klid, pomyslela jsem si. Vydloubal semínko. Bože, ten se musí nudit, projelo mi hlavou. Na chvíli zmizel a za pár minut se přiřítil ze zahrady s hrnečkem plným hlíny. A zasadil semínko. Byla jsem pyšná a něco mi došlo. Nemusíme děti za každou cenu aktivně rozvíjet. Oni to mají v sobě zaprogramované, umějí to sami od sebe. Stejně jako to semínko, které teď každý den jemně zalévá a pozoruje, jak klíčí. A proto bych Vám, milí rodiče chtěla představit teorii, která se v tento napjatý čas jeví jako dobrá strategie: „WWW“: WATCH, WAIT AND WONDER. Nedělejte nic. Pozorujte, čekejte a těšte se z toho, co Vám před očima právě roste.

Přeji Vám sílu, zdraví a pevné nervy.

Metoda WWW

Ne, nejde o začátek internetové adresy, ale o zkratku komunikační strategie, která Vám může nynější náročné dny strávené s Vašimi ratolestmi dost ulehčit. Zapomeňte na chvíli na všemožné pomůcky, které slibují, že Vašemu dítěti zaručeně zvýší inteligenční koeficient. U metody WATCH WAIT AND WONDER nepotřebujete absolutně nic. Tedy kromě toho pro děti nejcennějšího: Vašeho času, pozornosti a vědomého zpomalení.

Terapie hrou

Psychoterapeutický program Watch Wait an Wonder byl původně určený dětem s poruchou citové vazby. Já se ale domnívám, že ho mohou skvěle využít rodiče, kteří kvůli koronavirové pandemii se svými dětmi „uvízli“ v jednom bytě. Metoda spadá pod terapii volnou hrou a posiluje citovou vazbu. Jako rodiče máme někdy menší trpělivost než naši potomci. Chceme je něčemu rychle a efektivně naučit anebo za ně rychle vyřešit problém – hlavně, aby byl klid. Základem metody WWW ale je, že je rodič pasivní a přenechá dítěti vedení hry nebo vybrané činnosti: dítě rozhoduje, co, jak a v jakém tempu se bude hrát nebo konat. Rodič vyčkává na impulzy dítěte a svojí nečinností vytvoří prostor pro jeho rozvoj. Sám tím získává možnost odstupu, je v roli pozorovatele, průvodce a má náhled do toho, jak jeho potomek objevuje svět a tím se učí. Objevuje ho ale po svém, v jeho optimálním tempu, dle svých potřeb. A s nápady a řešením, které bychom mnohdy my, dospělí, absolutně nevymysleli. Rodič je v roli komentátora, snažícího se verbalizovat, co dítě tvoří a prožívá. Stává se takovým, jak někdy říkám, fanouškem svého dítěte.

Autor: Dipl.-Psych. Eva Němečková

Studium Psychologie v německé Kostnici

Psycholožka pro děti a mládež v Kantonální nemocnici Thurgau, Švýcarsko

Zabývá se, mimo jiné, výzkumem rozvoje vztahu mezi rodiči a dětmi

 

Autor: Dipl.-Psych. Eva Němečková

Studium Psychologie v německé Kostnici

Psycholožka pro děti a mládež v Kantonální nemocnici Thurgau, Švýcarsko

 

vzpomínky

Je Jaro!

Příroda se začíná probouzet a vše, co bylo skryté, se může v plné parádě ukázat celému světu, jak pilně v zimě nabíralo novou sílu! U nás to pravda bylo 12 měcíců, tedy 365 dní malých nepatrných krůčků…aby nás konečně zavedly tam, kde dneska společně stojíme. V rukách se lesknou klíče od dvěří, které otevírají nová, dosud nepoznaná dobrodružství…. Ano je to tady, k našim dnešním prvním narozeninám dostal CzechIN Český dům Zürich novou podobu! Těsíme se na nový začátek a nová přátelství.

Naše narozeninové přání je, abychom vás měli pořád čím inspirovat, potěšit a pobavit. Ale hlavně, abyste se i Vy u nás našli, měli svůj prostor, jak se realizovat a přispět svou jakoukoliv dovedností k cílům spolku. Být hrdým nositelem jména „Český dům“ 😊
Jdete do toho s námi? Tak račte vstoupit!
Holky z „Domečku“ (dvakrát hrad během roku nenajdeš 😊)
Míša, Pája, Pavča, Káťa, Mája, Bára, Anička, Péťa….